Zprávy pro unavené. Sarkasmus jako služba.

Kdysi dávno, když byla česká země ještě plná hlubokých lesů, divokých prasat a absence elektrických zásuvek, sídlil kdesi u Stadic muž jménem Přemysl. Dnes jej známe jako Oráče, ale jak se brzy dozvíte, šlo o jednu z největších PR mystifikací v českých dějinách.

Země volá, ale ne každý slyší

Libuše, tehdy největší duchovní autorita, prorokyně a milovnice dramatických proslovů z ochozu Vyšehradu, viděla, že národ potřebuje vládce. Věděla také, že musí být pokorný, moudrý, a nejlépe aby měl i ruce špinavé od práce – čistě symbolicky.

Zjevil se jí ve snu: „Přemysl, muž z pole, jenž dřevem nevládne, leč dřevěným pluhem.“

Zpráva byla jasná. Nebo tedy… skoro.

Historici se dnes přiklání k názoru, že původní Libušina výzva svým poslům byl:

„Přiveďte Přemysla oráča!“

Zde s největší pravděpodobností došlo k onomu osudnému omylu. Vesničané poslům kněžniny družiny rozumněli „Přiveďte Přemysla orá čaj“ Ano, orá čaj. Věta, která v místním dobovém dialektu v okolí vísky Stadice znamenala ve volném překladu něco jako „Přiveďte bylinkového čajového hipstera, hlavně ne zemědělce.“. Neoráč, čajomil. Značný rozdíl.

Přemysl byl totiž vesnický intelektuál, který zásadně neoral. Měl alergii na koně, vyhýbal se fyzické práci a ve volném čase pěstoval bylinky pro léčivý čaj, který nabízel na trzích jako „stres detox od Přemka“.

Kde se ale vzal pluh, který přesvědčil posly, že konečně nalezli tu pravou osobu?

Když delegace z Vyšehradu dorazila a spatřila Přemysla s konví v jedné ruce a sušeným šípkem v druhé, došlo ke klasickému nedorozumění. Přemysl byl zrovna u kompostu, který vzdáleně připomínal orbu. Jedno dítě zakřičelo:

„Mamíí, on orá!“ A bylo rozhodnuto.

Přemysl neprotestoval. Možnost opustit vesnici, kde mu nikdo nechtěl platit za bylinkový workshop, přijal s nadšením.

Z čajovníka knížetem

Na Vyšehradě se rychle zorientoval. Zrušil ranní porady (výměnou za „meditační čajový kruh“), přejmenoval daň z úrody na „dobrovolný bylinkový příspěvek“ a zavedl první wellness víkendy pro kmenové náčelníky.
Lidé byli zmatení, ale vděční – nikdo je nenutil orat, daně byly vonné a kníže nosil sandály z lýka. Byl to klidný čas.

A co Libuše?
Libuše se tvářila, že to tak plánovala. „Viděla jsem to ve hvězdách,“ prohlásila, zatímco tiše googlila význam slova „oráč“.