Bylo nebylo
Jak to bylo doopravdy s Věstonickou Venuší
Unavená redakce • Dnes
aneb Případ nechtěné keramiky
Byl to běžný den v horním paleolitu, kolem roku 29 000 př. n. l. – nuda k ukousání. Kmen „Sněz nebo buď sežrán“ právě snídal sušeného mamuta, když se Kruhý Palec, místní „umělec“ a držitel titulu Šaman bez certifikace, rozhodl, že do jeskynního portfolia přidá něco víc než jen otisky rukou a čáry na zdi.
Zatímco ostatní vyráběli užitečné věci, jako šípy nebo oštěpy, Kruhý Palec se rozhodl vypálit svůj um do hlíny. Bez nápadu, bez talentu, ale s dostatečnou dávkou egocentrismu začal modelovat... no... něco mezi božským ideálem plodnosti a tvarovaným kusem těsta.
Když Kruhý Palec slavnostně dokončil své dílo a pyšně ho vystavil vedle ohniště, kmen se shromáždil. Po chvíli ticha někdo nahlas pronesl:
„To má být jako co? Vypadá to jako bobr s otokem.“
Další přidal:
„Ne, to je určitě nějaká démonická samice mamuta...“
Někdo zezadu dodal jen:
„Fuj!“
Po demokratickém (čti: přímém a násilném) hlasování mu bylo nařízeno, že tu „tlustou, hrůznou věc“ musí okamžitě zničit, protože „děsí děti a zbytečně zabírá místo pro kosti“.
Ale Kruhý Palec, ať už z uměleckého přesvědčení, nebo prostě z pasivní vzdorovitosti, místo toho v noci sošku zakopal do hlíny — tiše doufaje, že jednoho dne lidstvo vyspěje natolik, aby ji ocenilo.
Což se stalo.
O 30 tisíc let později.
A právě v Brně.
Tisíce let uplynuly. Mamutům došel dech, civilizace se střídaly, a pak přišli 20. století archeologové – dnešní šamani v khaki kalhotách. Když sošku našli, nadchli se: „Symbol plodnosti! Matriarchát! První projev estetiky!“
Nikdo si nepřipustil, že to klidně mohl být paleolitický vtípek, něco mezi výtvarnou třídou a nočním viděním po vdechnutí kouře z hořícího jehličí.
Dnes ji uctíváme jako důkaz „kulturní vyspělosti“ dávných lidí. Ironicky přesně ten druh „umění“, co by dnes smazal Instagram pro „násilné tělesné proporce“.
Takže: oslavujeme výročí toho, že někdo před 30 tisíci lety modeloval tlustou nahou paní, zakopal ji, a my ji teď vystavujeme za sklem jako poklad lidstva.
Pokrok? Rozhodně. Teď už se totiž takové věci dají zpeněžit.